Alexandra Jurikova
05.08.2015
4 min

Imrich Veber | Something is Missing

Imrich Veber spent two months (March - Ampril 2015) at residency in Košice. He created photo project called Something is Missing about Košice suburb Ťahanovce. The residency was part of the cooperation with Plzeň 2015 in the frame of project OPEN AiR – Artist in Residence. http://www.kair.sk/imrich-veber-cz/ http://imrichveber.com/.

Osmdesát tisíc lidí, tramvaje, nadchod, rušná čtyřproudová cesta, megalomanský projekt sídliště, Listopad, 1989, cvak, konec. – Skoro pětadvacet tisíc lidí, nevyužitá předimenzovaná silnice, les, Sahara, nadchod zůstal, poslední bloky se dokončují ještě v polovině devadesátých let, projekt se zastavil, chyběly peníze, vize a ideologické přesvědčení. Ještě před několika málo měsíci jsem si myslel, že mě sídliště Ťahanovce přitahuje pouze svou kaskádovitou výstavbou, zajímavými průhledy a stísněností bloků. Později jsem zjistil, že nic není tak, jak původně bylo plánováno. Něco chybí. Something Is Missing. Skutečnost, že současní obyvatelé ťahanovského sídliště jsou odsouzeni k životu v nedokončeném prostoru, se stala zásadní myšlenkou celého mého projektu. Začal jsem vyhledávat situace a lokace, které nejlépe demonstrují tuto premisu chybějícího a skrze fotografie a video rozhovory přináším obraz tohoto sídliště blíže divákovi. Nesnažím se soudit nebo dokonce odsuzovat, pokouším se pomocí vybraných míst v divákovi vyvolat atmosféru ťahanovského sídliště, jdu divákovi naproti s místním odérem a dávám mu možnost přičichnout si k vyčpělosti někdejšího ideologického závanu. Názory místních se různí – někteří zůstavají v ŤHC z jakýchsi racionálních důvodů vzhledem k levnějším bytům, jiní na jejich životní prostor nedají dopustit a tvrdí, že jsou zde naprosto spokojení, jiní zase unikají do okolí a centra města… To nic nemění na skutečnosti, že sídliště Ťahanovce je fascinujícím a inspirativním prostředím, téměř lze hovořit o jakémsi inkubátoru, zkumavce, ve které můžeme poměrně detailně sledovat, jak zásadně jsou naše životy ovlivňovány prostředím, ve kterém žijeme. K období socializmu volně odkazuji zvoleným médiem diapozitivního filmu. Tehdejší běžné užívání kinofilmového barevného diapozitivu však povyšuji na střední formát, který mi umožní zachytit více obrazových detailů a zároveň pohodlně vystavovat přímo samotné diapozitivy. Výstava se díky tomuto postupu nestává konečným uzavřeným souborem, ale naopak – tak jako známe filmy o filmu, tak výstava na konci mého rezidenčního pobytu byla svým způsobem výstavou o výstavě. Mnohem více vypovídala o mé „systematicky intuitivní” práci. Výstava tedy více poodkrývá samotný proces práce na projektu spíše než definitivní výběr několika málo fotografií. Instalace složená z videorozhovorů, lightboxu s diapozitivy, velkoplošné projekce fotografií a skicáku, jakožto hlavního výstupu projektu, se tak stává vizualizací editační a postprodukční umělcovy práce. V rámci editace jsem vyzkoušel ještě jeden experiment, kdy jsem v průběhu Prague Zine Festivalu na konci dubna v Praze požádal návštěvníky, kteří se zdrželi u mého stolu, aby vybrali z rozházených fotografií ty, které je zaujaly a aby je libovolně kombinovali na stránkách skicáku a vytvořili tak sekvence, které mi umožní lépe interpretovat mé vlastní fotografie. Byl jsem překvapen, jak často i přes neznalost potřebných reálií lidé vytvářeli velmi racionální kompozice, které byly vlastně náhodou pravdivé a v přesném vztahu k dané problematice. Jak jsem již uvedl na předchozích řádcích, košická výstava byla expozicí o mém uměleckém procesu a v následujicích týdnech se s již potřebným odstupem vrátím k souboru zpět a vytvořím již víceméně konečný výstup z mého rezidenčního pobytu.